Airship...

12. prosince 2009 v 16:02 |  Kultura

Občas mám pocit, že mě už v životě nic nečeká.
Svoje nejlepší léta už jsem si prožila.
Na to, jak jsem na lidské ohledy mladá, je pro mě všechno čím dál tím vybledlejší.
Ale chtěla bych žít věčně jenom pro ty krásné vzpomínky z dětsví, pro tu nostalgii, krásu a fantazii, pro všechny moje srdcovky. Chtěla bych je navždy uchovat v paměti, ale nemůžu, protože život je pomíjivý. A kdybych je zaznamenala, ztratilo by to svoje kouzlo.
Škoda, že čas se nedá vrátit. Škoda, že teď je život takový jaký je, moc dospělý, moc rozumný, a přitom tak nechutně dětinský (ne dětský). Copak to jde, pohádat se s nejlepší kámoškou kvůli projektu? Copak to jde, trápit se kvůli cizímu neštěstí? Copak to jde, bavit se jenom o škole a o práci? Copak to jde, kreslit jenom zátiší a abtrakce a... já si opravdu nemůžu vybrat, co je pro mě lepší. Jestli zátiší, nebo abstrakce.

Chtěla bych být znovu lehká, ale nejde to...
... ale nestěžuju si. Jenom bych chtěla mít tolik času, abych mohla vzpomínat. Vzpomínat a brečet štěstím. Ale nemůžu, protože mám problémy s kámoškou, se školou, s talentovkama, a bude to čím dál horší... už sama sebe skoro nepoznávám.

Koukni na horizont za hřbitovem,
To je má malá, krvavá zem,
Kde modrý růže maj cenu osudu
Kde já žít budu a kde já žít nebudu
Poslední úsměv u kříže z mramoru
S poslední nadějí pohlédnu nahoru,
K rudému nebi, které mě neslyší,
Za moji zemi, za domov, za říši
Položím život a tak se stanu
Svatou, a proto nezůstanu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | E-mail | Web | 16. prosince 2009 v 14:22 | Reagovat

Hééééj, trochu optimismu do života!!!
Teda, já cítím skoro to samé, ale tak...radši nic neříkám. Ale snaž se věci brát pozotivněji...to ty umíš. *Já ne=))*

2 Teriasxxs Teriasxxs | 16. prosince 2009 v 18:57 | Reagovat

Máš pravdu =) *nahodila optimismus*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama